Z deníčku včelařova - 02 - jaro 2012 (Kukátko 1/2012)
Z DENÍČKU VČELAŘOVA
Vážení čtenáři,
na podzim příštího roku oslaví někdejší Včelařský spolek pro Dobřichovice a okolí (dnes pohříchu nepoeticky nazývaný Základní organizace Českého svaz včelařů, (https://dobrichovice-vcely.webnode.cz/) výročí 100 let od svého založení. V Kukátku si toto výročí jednoho ze stále fungujících historických místních spolků budeme připomínat sérií článků v historické rubrice, které budou čerpat z dochované spolkové kroniky. Protože ale včelařství a včelaření je obor, který má řadu přesahů a který úzce souvisí se současnými snahami žít více v souladu s přírodou, a protože význam opylovací činnosti včel pro udržení alespoň relativní rovnováhy přírodního prostředí a uchování biodiversity je zjevný, připravujeme také několik článků o včelách a včelaření.
Minule jsme si slíbili, že tématem bude zimování včel. Dovolte ale odbočku. Ona ostatně s tématem souvisí.
Veřejnost rozrušil případ, který se udál na začátku loňského prosince na Hodonínsku. Zprávu o něm přinesla brněnská mutace deníku iDnes (https://brno.idnes.cz/deti-dostaly-chut-na-med-znicily-dvacet-vcelich-ulu-f8r-/brno-zpravy.aspx?c=A120206_150129_brno-zpravy_bor) O co šlo?
Dvě děti s jedním mladistvým kamarádem zničily dvacet úlů. Prostě je sházely z podstavců, rozházely po zemi a doslova vyrabovaly. Včely se už nepodařilo zachránit, uhynuly, protože neměly šanci tohle přežít. Děti svůj čin vysvětlovaly tím, že dostaly chuť na med ... Úředně vše bylo označeno za trestný čin poškozování cizí věci. Úředně dvěma mladistvým nic nehrozí, tomu staršímu sice cosi hrozí, ale ne zase až tak moc ... Úředně se škoda spočítala na 30.000 Kč. To je věc počítatelná, jsou tu ale i položky nepočítatelné, tedy vložená včelařova práce, frustrace a bolest, ušlý zisk a hlavně: než vychová včelař nová včelstva, uplyne další rok, možná i dva, a ten čas bude vyplněn tvrdou prací ... Ano, prací, protože včelaření není jen radost z létajících včelek a z vytáčení medu, je to někdy také pěkná dřina a celoroční starost o zdravý rozvoj včel po celou sezonu, která je ostatně docela krátká. A když se vše zadaří, včely nanosí, přežijí, nezlikviduje je nějaká nákaza či parazit Varroa destructor, který naše včelstva od 80. let minulého století těžce decimuje, když se tohle vše podaří a vy včelstva zazimujete a těšíte se, jak se s nimi na jaře opět setkáte, přijde partička takových, s prominutím troubů a všechno zničí. Z naprosté neznalosti. Z naprostého odtržení od normálního uvažování, od normálního vztahu k přírodě a ke svému okolí. Docela frustrace, že? Ano, dnes se od dětí klidně dozvíte, že vajíčka či mléko se vyrábějí někde v továrně a odtud se rozvážejí do super – hyper ...
Nastala bouřlivá debata ve včelařské komunitě a na včelařských diskusních forech (například na známém Včelařském foru zde: https://www.vcelarskeforum.cz/tema-Kradez-vcelstev?page=2). Samozřejmě zněly hned hlasy o přísném potrestání. Objevily se ale také názory, že vše je vlastně tak trochu vina nás, dospělých. Vše závisí přece na tom, jak děti vychováváme, jak s nimi mluvíme o nás, o nich, o světě. O vzájemných souvislostech a spojených nádobách. O systému rovnováhy. O křehkosti tohoto systému. O pokoře ... Jakkoli tento náš svět zdá se nám být jaksi naruby, pořád je potřeba o něm spolu mluvit psát, vysvětlovat souvislosti a vzájemné vazby ekosystému. Je tu ale malý problém. Jsou i tací, jimž se to nehodí do krámu. Takže když to někdo začne dělat, dynamičtí pytlíci a frikulíni mu začnou nadávat do „aktivistů“, „ekoteroristů“ a podobných majíce záda krytá z nevyšších politických sfér, od lidí, kteří občanskou společnost berou jen tam, kde se jim to zrovna hodí ... Jako onomu „aktivistovi“ mi to docela vadí, to říkám zcela upřímně ...
Vraťme se ale k těm včelkám. V minulém díle tohoto miniseriálu jsme skončili těsně před zimou a slíbili jsme, že si dnes popíšeme, jak včelky přežívají zimu a jak vítají jaro. Protože chceme postupovat v souladu se včelařským rokem, který vlastně začíná jindy než náš rok běžný. Včely i včelař končí starou a začínají novou sezonu vlastně už na konci léta. Významným signálem pro včely je letní slunovrat. Jejich biohodinky samozřejmě šlapou na jedničku, takže ony vědí ... Je to pro ně signál, jak se připravit na zimu. Do toho jim ale vstoupí vlastně jejich největší nepřítel – včelař. Rozebere jim úl a ukradne jim to, co si tak pilně na zimu nanosily. Navíc to ještě asertivně nazývá medobraní ... Teď si představte tu situaci. Často už je vlastně vše podstatné odkvetlé a včely si už nové zásoby na zimu nemohou nanosit. Vím, hodně zjednodušuji, pořád ještě něco kvete a je tu také ona proslulá medovice (z ní je ten krásně tmavý a chutný med), ale na ní se včelám zimuje špatně a ona také spíš není než je, zejména u nás je z ní totiž snůška poměrně vzácná. Zodpovědný včelař to samozřejmě svým partnerkám včelkám vynahradí a nakrmí je na zimu cukerným roztokem, který si včely do zimy stačí upravit na sladinu, z níž pak do jara čerpají energii na přežití. Teď zase skočíme nahoru na ty děti a rozházené úly. Tohle by tam ty děti, které hledaly med, našly. Včelami upravený cukerný roztok. Pokud by tedy onen včelař nezimoval t.zv. na medu, jak se to dříve dělávalo. Ono je to ostatně pro včely a pro jejich imunitu mnohem zdravější, protože žádný cukerný roztok nenahradí med s jeho enzymy, stopovými prvky, vitaminy ... Dávní včelaři dokonce brali včelám med až na jaře podle toho, co zbylo včelám po zimě. To my ne, my jako „ekonomicky“ uvažující lidé stále akcentujeme t.zv. medný výnos, takže se často včelám bere vlastně vše, co si nanosí. Jsou ale tací, kteří se zvolna vracejí ku starým pravidlům a zásadám ...
Včely by si své zimní uspořádání v úle samozřejmě upravily klidně samy. Vědí, kam umístit zásoby na zimu, jak si uspořádat své zimní sezení, jemuž se říká zimní hrozen či chomáč. Jenomže když se jim do toho včelař namontuje, jak výše popsáno, je vše jinak. Včelař však může pomoci, plásty v úle sestaví tak, aby to včelám vyhovovalo a zakrmí je. Cukr se dává rozpouštěný ve vodě v poměru 3 díly cukru a 2 díly vody a na jeden úl padne minimálně 20 kg cukru. Včely si jej z krmítek přenosí do plástů, upraví a zavíčkují. Rozvrhnou si prostor tak, aby měly kde sedět a mohly se v zimě v chomáči přesouvat po zásobách.
Většinou se jim to podaří a vydrží, někdy se ale také zadařit nemusí. Včely se vydají jinam, než mají zásoby a padnou hlady, nebo je ještě na podzim vyloupí jiné včely. To je v současné době velký problém a souvisí hodně s t.zv. nákazovou situací. Včelstvo, které je vitální, silné a zdravé, si svůj prostor dokáže uhájit. A věřte, že jsou to často velmi nemilosrdné boje. Inu příroda ... Přežije jen ten silnější. A mýtus o hodných a pilných včelkách je jen pohádkou utěšitelkou. Reálně tomu tak vůbec není, včely dokáží loupit a krást u sousedů tiše, nenápadně i zcela zjevně mnohem efektivněji než někteří ze současných i nedávno minulých výtečníků. Pokud ale včelstvo dopustí své vyloupení, znamená to, že něco není v pořádku. Včelstvo je, jak se teď módně říká, superorganismus. A jako takový drží pohromadě právě jen, je-li vše v pořádku. Jakmile se něco porouchá, jemná rovnováha se poruší a superorganismus přestane fungovat, jak má. Tohle dobře vědí a vycítí pátračky od sousedů, vosy, sršni ... A už se to mele ... Tisíce mrtvolek, vykradené a vybrakované úly, nakonec se třeba i stane, že domácí včely se raději přidají k lupičkám ... Nepřipomíná Vám to něco? Ne ne, samozřejmě: nesprávné analogie ...
Jedním z hlavních problémů, kdy včelstvo není v pořádku, jsou nemoci. Už jsme zmínili roztoče Varroa destructor (Kleštík včelí), který k nám byl zavlečen od včely východní (Apis cerana), která s ním ale dokáže přežít v rovnovážném vztahu hostitel – parazit. Naše Apis mellifera na něj nemá aktivovanou genetickou výbavu, takže roztoč ji dokonale decimuje (zájemci jej mohou spatřit třeba zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kle%C5%A1t%C3%ADk_v%C4%8Del%C3%AD). Tenhle roztoč napadá larvy včelího plodu a poškodí je často tak, že nejsou schopny dále fungovat. Navíc přenáší, stejně jako nám známé klíště, několik druhů nebezpečných viróz. Pak se třeba v praxi stane, že napadený včelí plod se sice vylíhne, tyto mladé včely ale odejdou umřít mimo úl (ony to tak mají Od Matky Přírody nastavené), ty starší, pilné létavky se časem upracují a najednou je úl prázdný. Někdy se tomu mediálně říkává CCD (Colony collapse disorder – Syndrom zhroucení včelstva - https://en.wikipedia.org/wiki/Colony_collapse_disorder) a pro novináře je to mediální pochoutka ... Vše se odehrává zhruba ve čtyřletých cyklech, kdy včelaře postihují plošné a hromadné úhyny. Zrovna jsme nyní v takovém roce a ztráty letos na jaře budou asi značné.
Stávající metodika tlumení této parazitózy, zvané varroóza, velí ze zákona používat léčiva na bázi syntetických akaricidů a amitrazu, což jsou látky, které se užívají i pro léčení parazitóz i u jiných zvířat. Je tu ale malý problém: roztoč si na tyto látky velmi rychle tvoří resistenci. Takže jsme tak trochu v krizi. Nové preparáty nemáme, staré přestávají zvolna fungovat. Navíc se spousta včelařů nechce smířit s tím, že do včel neustále vpravuje tuto chemii. Začalo to v sousedních zemích, u nás už je jich také hodně. Ale zase problém: veterinární vyhláška jim nedovolí ošetřovat jinak. Máme u nás světový unikát. Jediný výzkumný ústav, který se zabývá včelařskou problematikou, je soukromou s. r. o., monopolním výrobcem a distributorem léčiv a zároveň institucí, která posuzuje další návrhy na alternativní metody ošetřování. Že by střet zájmů? Ale kdež! Stačí mít na dobrých místech dobré kamarády ... Jsou ale tací, kteří to nechtějí nechat tak a pořád do toho nějak vrtají. Pracovní společnost nástavkových včelařů jakožto občanské sdružení (https://www.psnv.cz/) stále navrhuje změny v metodice ošetřování a nová jednání. Zatím ale marně. Vloni v lednu vzniklo další občanské sdružení, Mendelova společnost pro včelařský výzkum (https://www.msvv.cz/), které sdružuje řadu špičkových odborníků a snaží se znovu jaksi zdvihnout dosti již zplihlý prapor včelařského výzkumu v Čechách a na Moravě. Tito lidé vědí už to, že i naše včely by si časem při dobrém a promyšleném terapeutickém postupu a šlechtitelském programu mohly reaktivovat dávné a zapomenuté genetické vlohy a postupně se na život s tímto parazitem adaptovat tak, aby šlo o víceméně vyrovnaný vztah. I u nás již jsou včelstva, která jsou schopna s roztočem žít. Silné a zdravé včelstvo s matkou z dobrého chovu si s určitou mírou napadení dokáže poradit. Výsledky takových šlechtitelských programů v různých částech světa jsou velmi nadějné. To bychom ale museli přestat ošetřovat naše včelstva chemickou cestou a dát jim rozumnou možnost si obranné mechanismy vytvořit. Je to ale velký problém. Naše země je velmi hustě zavčelena a nákaza se dokáže rychle šířit. Takže dnes stále převládá cesta preventivní opatrnosti a léčení plošného a intensivního. A snaha vybít roztoče na nulu, jež je ale již 30 let neúspěšná. Ono je také potřeba prodat ta léčiva, je to dobrý byznys ...
Je to tedy těžký boj. Jakožto člen obou jmenovaných sdružení jsem s touto realitou získal první neblahé zkušenosti ... Buďme však optimisty. Snad se časem podaří prosadit to, co již delší dobu a dobře funguje v okolních zemích. I když tam mají vlastně stejné problémy jako máme my ...
Co dělá včelař v zimě? Studuje, potkává se s dalšími včelaři a mocně hovoří. O čem jiném, než o včelách, samozřejmě. A tiše obchází úly a hadičkou nebo stetoskopem poslouchá, jestli jeho kamarádky „dobře zimně šumí“. Podle toho zvuku se totiž pozná, jsou-li v pořádku. Vypadají při tom kolegové i kolegyně trochu komicky, možná jste je už takhle zahlédli ...
Včelaři v zimě ale také vyrábějí úly, sbíjejí rámky, natírají a připravují se, až to na jaře zase začne. Až poprvé ty jejich „holky“ vyletí. Tomu se říká první jarní prolet, to se včelky potřebují pročistit a vyprázdnit své výkalové vaky, které držely plné v úle po celou zimu. Neměly to jednoduché. Musely to vydržet. Zvláště letos, když přišly ty kruté mrazy. Snad to zvládly, Už brzy se to dozvíme ...
P. S.: pokud byste chtěli vidět včelky jaksi live a v přímém přenosu, pak se podívejte na zajímavou adresu: https://www.vcelyonline.cz/.
J. Matl